Blog Pavla France

"Jak se Rekonstrukce ne/dostala do koaliční smlouvy", "V čem se mýlí bývalá šéfka Transparency International"

Jak se Rekonstrukce ne/dostala do koaliční smlouvy

Rekonstrukce státu je zmíněna na několika místech v koaliční dohodě. Protože jsme k lobbování použili úplatky i černou magii, publikujeme tajné lobbistické zápisky, které unikly z našich šuplíků:

Rekonstrukce státu získala písemnou podporu 165 nově zvolených poslanců.  Neváhali jsme tedy a zařadili se do fronty lobbistů a expertů, kteří čekali na schůzky s novými poslanci. Zákony jsme rozdělili do dvou skupin.  V první jsou tři, které v minulé sněmovně byly už ve druhém čtení v přijatelné formě: registr smluv, zákony bez přílepků a rozšíření pravomocí NKÚ. Zákony v druhé skupině vyžadují zapojení vlády, a tak jsme je nabídli do koaliční dohody.

Oslovili jsme všechny strany. První, kdo se nám sám ozval, byl předseda Hnutí ANO2011 Andrej Babiš. A popravdě řečeno, byl první a jediný politik, který s námi chtěl jednat bez toho, že bychom ho museli nahánět a složitě domlouvat schůzku. A tak se první schůzka odehrála na Chodově v Centru pohybové medicíny, které nechal postavit pro fyzioterapeuta Pavla Koláře, ale sídlí zde i Hnutí ANO. Babiše zajímaly detaily navrhované právní úpravy a často se rozčiloval, že naše návrhy nejsou dostatečně tvrdé. Vzhledem k tomu, že v této zemi jsme si nic moc protikorupčního neuzákonili (nepočítáme – li zákon o veřejných zakázkách), snažíme se být skromní – ale přitlačení se nebráníme. Odcházeli jsme s pocitem, že Babiš má vůli zákony prosadit. Valná většina poslanců Hnutí ANO pod vedení Věry Jourové nakonec spolu-předložila tři zákony ve zmíněné první skupině.  Ale nyní se zdá, že v koaliční smlouvě ANO ustoupilo přinejmenším tlaku ČSSD. Ale o tom dál.

Zajistit si schůzku s budoucím premiérem Bohuslavem Sobotkou bylo překvapivě jednodušší než před volbami. Schůzka se odehrála v Lidovém domě - pohybovat se tam je jako cestování strojem času. Zlatá devadesátá léta. Ze zdí koukají všichni bývalí předsedové strany, vše je obloženo tmavě mořeným dřevem.  Jednání s Bohuslavem Sobotkou a Jiřím Dienstbierem mělo jiný nádech. Zkušení političtí matadoři - na jednu stranu příslib, že o zákony Rekonstrukce se nová vláda rozhodně postará, na druhou stranu je o všem třeba především diskutovat, ve všem je nějaký problém, na všechno je dost času a především pochopte, že mezi stranami funguje nepřetržitá soutěž. Jediný výsledek: Bohuslav Sobotka nemá nic proti, pokud se některý z jeho poslanců stane spolupředkladatelem rekonstrukčních zákonů. V následujících týdnech jsme pochopili, co tím měl na mysli. Oslovení poslanci ČSSD jeden po druhém odpovídali, že musí být jednotní a sami nic dělat nebudou. Žádný z poslanců ČSSD není spolupředkladatelem ani jednoho ze tří zákonů Rekonstrukce státu.  A koaliční dohoda nese jasné známky zásahu expertů ČSSD – registr smluv nemá podmínku neplatnosti, kontrola NKÚ nezahrnuje státní a obecní firmy, atd. atp. Tradiční námitky ČSSD jsou tam.

S Pavlem Bělobrádkem se scházíme v budově KDU – ČSL na Karlově náměstí. Prostory jsou o poznání skromnější, ale barokní pracovna předsedy strany předčí originalitou naprosto všechny. Jednání se účastní také Ondřej Závodský – známý whistleblower, který ještě jako úředník Ministerstva vnitra upozorňoval na nesrovnalosti kolem veřejných zakázek. Atmosféra je podmračená, přestože to není vyřčeno, je poměrně evidentní, že KDU – ČSL není v dobré situaci ve vztahu ke zbývajícím partnerům potenciální trojkoalice.  Pan Bělobrádek nás upozorňuje, že předvolební aktivita Rekonstrukce státu naštvala řadu jeho spolustraníků, ale že věří, že nás přesto podpoří. A tak se také i stalo.  Většina poslanců KDU-ČSL spolu-předložila první tři zákony Rekonstrukce státu. Určitě je to i zásluhou právě předsedy strany, který je přesvědčil, že Rekonstrukce pro ně není „čertovo kopýtko“.

S TOP 09 se setkáváme na půdě Poslanecké sněmovny, která je vnitřně zařízena v podobném stylu jako Lidový dům – hodně hnědého obložení. Na toto jednání vyslala strana nejsilnější zastoupení ze všech ostatních stran: Jan Farský, Petr Gazdík, Helena Langšádlová, Stanislav Polčák a přišel i předseda strany Karel Schwarzenberg. Je jasná naprostá nedůvěra k nové koalici, poslanci Farský a Polčák nechtějí, aby jim někdo jejich návrhy „vyfouknul“ – hned po volbách oznámili jejich předložení. Ale jsou nakonec ochotni spolupracovat s dalšími stranami a předloží je proto nakonec strany tři.

Historky z jednání s KSČM a Úsvitem by vystačili na další díl seriálu. U KSČM jsme se setkali s poslancem Dolejšem, který je pověřený k jednání s projektem Rekonstrukce. Podle Dolejše se poslanci KSČM nepřipojili k společnému předložení prvních tří zákonů, protože se klub shodl na tom, že jim tento postup připadá unáhlený a ne ve všem věcně souhlasí. Minimálně k rozšíření kompetencí NKÚ komunisté zvažují, že předloží vlastní návrh. Dolejš také naznačil, že pro politické stany bude obtížné přidat se k legislativnímu návrhu jedné ze stran, protože ta by na tom získala nejvíce politických bodů.

Podařilo se nám sejít se s tajemníkem Úsvitu Janem Zilvarem a Jaroslavem Novákem Večerníčkem. Byli jsme požádáni o podporu návrhu zákona o péči řádného hospodáře. Bylo nám řečeno, že pokud Rekonstrukce jako protikorupční platforma podpoří návrhy Úsvitu, zváží Úsvit aktivní podporu i „našich“ zákonů. Poslanci Úsvitu se nakonec spolupředkladateli tří prvních rekonstrukčních zákonů nestali. Rekonstrukce není strana, nemá tedy s čím obchodovat.

http://franc.blog.ihned.cz/c1-61443050-jak-se-rekonstrukce-ne-dostala-do-koalicni-smlouvy

V čem se mýlí bývalá šéfka Transparency International

Kdyby si paní Krnáčová (její blog je zde) přečetla návrh zákona o zveřejňování smluv, tak by určitě věděla, že se musí zveřejňovat všechny dodatky smlouvy, že se musí zveřejňovat metadata (informace o ceně ap.), že bez uvedení těchto metadat se smlouva považuje za neúčinnou. Konkrétní způsob uveřejnění metadat stanoví svým nařízením vláda, parametry pro nařízení vyplývají ze zákona.

Co se týče zveřejnění všech smluv i se zpětnou účinností, o tom se dlouze debatovalo, ale pak jsme došli k tomu, že jednak by zde byl problém s retroaktivitou, jednak by se pak na navrhovatele zákona snesla oprávněná kritika, že zpětně zveřejnit desítky tisíc dnes platných smluv by bylo značně administrativně náročné a byl by to velký chaos – víme, že v mnoha institucích je agenda smluv v dosti velkém nepořádku a že by často nastávaly situace, kdy by nějaká smlouva nebyla zveřejněna, protože by úřad ani netušil, že ji má. To je pochopitelně špatně, ale je to tak a přijde nám zbytečné plakat nad rozlitým mlékem – potřeba je, aby to dobře fungovalo do budoucna.

Nicméně je možné buď formou pozměňovacího návrhu ještě teď, případně později novelou, doplnit do zákona povinnost zveřejnit dlouhodobé smlouvy, které jsou uzavírány třeba na 10 let a více. To se hned dostáváme k řádově menšímu množství smluv, než kdyby měly být apriori zveřejněny všechny smlouvy, co kdy byly uzavřeny a jsou ještě dnes plněny.

Každopádně i pokud se bude zákon vztahovat jen na nové smlouvy, vůbec to neznamená, že ke starým smlouvám nebude přístup. Každá smlouva, kterou veřejná správa uzavírá, je již dnes dostupná na základě žádosti o informace, a každý, včetně Krnáčové, si je může vyžádat. Argument, že pokud zákon neplatí i zpětně, tak nemá smysl, je poměrně úsměvný. Je to jako stěžovat si, že za trestné činy podle nové trestního zákoníku nelze stíhat i ty, kteří se trestného činu dopustili před tím, než byl tento skutek v zákoníku zakotven. Tímhle přístupem by nebylo možné nikdy přijmout žádný zákon.

Ale hlavně je Krnáčová úplně mimo s kritikou § 7. Pokud by si návrh přečetla, tak tam zřetelně vidí, že smlouvu mohou zveřejnit obě smluvní strany, naopak veřejná správa může smluvně zavázat ke zveřejnění druhou stranu (příjemce veřejných peněz), nemůže tudíž nastat situace, kdy zákeřný uplacený úředník nezveřejní schválně smlouvu a pak z toho budou patálie. Druhá strana to může zveřejnit stejně tak. Více může doplnit třeba navrhovatel Jan Farský, kterého Krnáčová ve svém textu podpásově zesměšňuje, nebo Karel Eliáš či František Korbel, kteří se na přípravě zákona podíleli.

To, že Krnáčová velmi účelově kritizuje právě klíčový bod zákona o registru smluv a tedy vázanost účinnosti smlouvy na její zveřejnění, je velmi s podivem s ohledem na to, že dříve vedla organizaci, která pro transparentnost horuje. Podobné návrhy na totální vykostění zákona, který by pak ztrácel smysl, padaly v minulém volebním období ze strany právě Marka Bendy či Aleše Rádla. Že se přidá bývalá šéfka Transparency na stranu těch, pro něž je zabraňování přístupu k informacím hlavním politickým tématem, je docela s podivem.

Když chce Adriana Krnáčová za každou cenu kritizovat, uvítali bychom, pokud by to nebylo právně tak lajdácké. Pak to může pomoci precizaci zákonů, o kterých jistě netvrdíme, že nemohou obsahovat žádné nedomyšlenosti.

http://franc.blog.ihned.cz/c1-61332940-v-cem-se-myli-byvala-sefka-transparency-international